Když
se vysloví jméno Jaroslav Foglar, první co se mi vybaví, je období zhruba kolem
12. – 13. roku mého života. Před tím, jsem o tomto spisovateli snad téměř vůbec
neslyšel. Důvod byl jednoduchý. Foglar nebyl oblíbený u tehdejšího vládnoucího
režimu, a tak jeho práce nevycházely. Pak ale přišla sametové revoluce a já jsem
tak měl možnost o vánocích roku 1989, a to díky televiznímu seriálu „Záhada
hlavovamu“ se poprvé pořádně seznámit s onou obdivuhodnou partou kluků
s názvem
„Rychlé šípy“. Když jsem se do těchto a dalších Foglarových příběhů začetl více,
poznal jsem, že je v nich cosi víc, než jen obyčejné
příběhy. A to důležité hodnoty pro život, jako jsou, přátelství, čestnost, touha
po dobrodružství, poznávání a úcta k přírodě. To je to, co mne na tom nejvíce
oslovilo. A navíc Jsem přesvědčen, že i v dnešní době mají svojí důležitost! A
to především jako protiváha konzumního způsobu života, honby za majetkem a tzv.
„úspěchem“, což je slovo, jemuž současná doba dodala podivně překroucený
význam.
Když
jsem na jaře roku 1990 vstoupil do uhříněveského skautského oddílu, měl jsem
dokonce tu čest se s Jaroslavem Foglarem, alias Jestřábem, setkat osobně. Dle
oddílové
kroniky našeho
1. oddílu skautů "Lišáci" se tak stalo v úterý 22. května 1990, když jsme se
společně zúčastnili besedy s ním, která se konala v Říčanech. Dozvěděl jsem se t
ehdy
například i to, že Jestřáb je i dlouholetým skautským vůdcem, za co ho všichni
moc obdivujeme. Kromě besedy, kdy odpovídal na naše
dotazy, nám tehdy byl promítnut i film "Poklad černého delfína" a ukázka z
komixového filmu "Rychlé šípy". Byla to tehdy pro mne událost a
Jaroslav Foglar velká osobnost.
Když
jsem pak na konci 90. let začal vést i svůj turistický oddíl, Foglarovými
myšlenkami jsem se hodně inspiroval. A tehdy jsem poznal i to, že Jestřáb nebyl
jen spisovatelem a skautským vedoucím. On byl i velkým průkopníkem pedagogiky
volného času. Vždyť některé z jeho knížek, jako například „Náš oddíl“, „Kronika
Ztracené stopy“,
nebo
„Z Bobří hráze“, by se vlastně daly nazvat i didaktickými příručkami. A tak se
domnívám, že nebýt Jaroslava Foglara, tento obor vzdělávání
by v českých zemích určitě nebyl na takové úrovni, na jaké je. A tak je pro mne
velkou čest, když foglarovské myšlenky můžu i dnes, jako vedoucí turistického
oddílu Šelmy, předávat další generaci.
A
to je i ten důvod, proč se už několik let zúčastňujeme tradičního Memoriálu Jana
Tleskače, aneb Mistrovství světa ve vyjímání ježka z klece. A tak jsme se jeho
jedenáctého ročníku zúčastnili i letos. Ráno 26. listopadu jsme si dali sraz na
Novém náměstí před uhříněveskou radnicí. Sešli se tu členové jak T.O. Šelmy, tak
našeho kroužku deskových
her a hlavolamů. A pak jsme vyrazili do Prahy směr Emauzský klášter. Po loňském
úspěchů čtyř medailí, včetně dvou zlatých, jsme si byli velice vědomi toho, že
to byl grandiosní
úspěch,
jenž půjde jen velice těžko zopakovat. A navíc z loňských benjamínků, v nichž
jsme tak zazářili, se již letos stali junioři a Wakil, náš tradiční medailista,
měl letos místo ježka jiné, a to školní povinnosti.
Když jsme dorazili do sálu, zaregistrovali jsme
se a čekali, až se na nás dostane řada v eliminačních kolech či případně v baráži.
I když jsme letos medaili nevybojovali, za zmínku jistě stojí čtyři menší
úspěchy v podobě finálových účastí. A to také proto, že letos se soutěžilo
s ježkem, jehož řešení bylo o něco složitější, tak z našich soutěžících
pochvalu
jistě zaslouží Tadeáš Kadlec, bratr loňského mistra světa a Petr Holeksa, že se
jim podařilo probojovat až do finále v juniorské kategorii. A dva zástupce jsme
měli i v
kategorii seniorské. Byla to Dana Ehrlichová,
maminka, jež tu s námi doprovázela Kubu, jednoho z našich nejmladších šelmáků a
zároveň soutěžících. Druhým naším finalistou byla moje maličkost, a tak se mi
vůbec poprvé podařilo probojovat až do těchto závěrečných bojů. Snad jsem tak
šel alespoň příkladem všem svým svěřencům.
Ale
i když naše úspěchy byly na rozdíl od těch loňských o něco menšího charakteru,
vůbec nám to nevadí. To proto, že kromě soutěže jsme tu například navštívili i
rodný Foglarův dům a nebo botanickou zahradu, kde jsme se prošli ve zdejších
skleníkách a kde jsme si nasbírali listy ginga, stromu, který rostl také ve
Stínadlech. A navíc těsně před finálovými zápasy jsme měli možnost shlédnout i
divadelní představení „Rychlé šípy hrají divadlo“.
A tak jsme rádi, že jsme opět nasákli foglarovskou atmosférou. Jak jsem psal výše, Jestřáb byl velký spisovatel, skaut, oddílový vedoucí i pedagog. A jsem velmi zvědavý, zda se někdy někomu povede se mu alespoň vyrovnat.
související články
Světový pohár ve vyjímání ježka z klece
Odkazy
http://www.rozhlas.cz/regina/denik/_zprava/v-praze-se-vytahoval-jezek-z-klece-na-cas--816328
http://www.stinadla.estranky.cz